Leonberger - My Love

Deníček

15.7.2016

Dneska to teda zase byla divočina…. Tentokrát jsme s páníčky vyrazili někam, kde už jsme sice byli, ale pamatuju si to velice matně….. a teda jako nic moc, dokážu si představit lepší výlet….

 

Tentokrát ta cesta k vodě byla podezřele krátká… Tak honem z auta, prošmejdit to tady a hlavně najít vodu! Čenichám, čenichám a nic nenacházím.. ale jdu s pány, třeba ví, kam jdou…

„No ale tady asi voda nebude!“ Jsme v nějaké budově. Voda tu sice zatím není, ale jsou tady nějací další kamarádi. Sice mrňaví, ale hrát si snad budou!

„Ahoj, pusť se paničky a pojď si se mnou hrát! No tak, neboj se 😀.“ A  nic, nevadí, jdu oňufat aspoň tvého páníčka. No, ten už je přítulnější… Ještě jdu pozdravit dalšího psíka….

Z nějakého důvodu se mě všichni bojí, páníček mě raději bere ven….

Dlouho jsme tam teda nebyli… Pokračujeme někam dál… Hmm, tady to voní – granulky, pamlsky…. „Dejte mi něco na zub!“

Aaa, už si vzpomínám, na toto placaté lesklé mě tenkrát dostali, ale dnes se jim to nepodaří….

„Nene, nestoupnu si na to, bůhví, co to je….“ Ještě že jsem taková veliká a nemají se mnou jednoduché pořízenícheeky.

Hmm, ten pamlsek by mě přece jen mohl přemluvit… Naštěstí se ale umím natáhnout, takže na pamlsek dosáhnu a nemusím přitom na nic stoupat… „Hej, proč mi tu dobrotu dáváte pořád dál? Už na to za chvíli nedosáhnu!“ No dobrá, jednu tlapku na to dám… aha, musím i druhou… a třetí….i čtvrtou. Moc se mi to nelíbí, ale pamlsek mám. Vedle mě zasvítila nějaká čísla: 50kg….

A kvůli tomu mě tak přemlouváte? Já se vám divím…smiley.

„Hej!“ Co to bylo? Nějaký štípanec….

Konečně to skončilo a můžeme jet domů. Aspoň jsem dostala červený přívěsek na obojek.

 

Jednu příhodu jsem vynechala, ale zmiňovat teploměr a mou zadní část těla se u dámy nesluší…laugh.

 

 

5.7. – 13.7.2016

„Tolik vody!!! To jsem snad ještě neviděla! Honem do vody!“ Toto se páníčkům podařilo, můžu si tady dovádět, běhat sem a tam, plavat. Sice je tady trošku víc lidí, ale nejsou hned vedle nás, tak máme soukromí.

Panička má na uchu tu podivnou placku, na někoho mává… Vypadá to, jako by se k nám někdo měl přidat… no já nevím, nevystačíme si sami? Člověků už je tady na můj vkus nějak moc…

Jéé, noví kamarádi! Tak to potom jo, přimhouřím oko, jedna dvounohá slečna a dva čtyřnozí kamarádi, to je dobrý poměr…😀

 

Dnes jsem poznala nové psí kamarády, Chase a Sandy.  Pořádně jsme se vydováděli. Přidal se k nám i můj páníček, jen holkám se do vody nějak nechtělo. Nechápu….

Aby toho nebylo  málo, poznala jsem další kámošku - Annie. Ale s tou už jsem se kdysi dávno potkala. Moc se se mnou ze začátku kamarádit nechtěla, pořád kolem mě poskakovala a štěkala. Tak jsem kolem ní taky začala poskakovat, ale jí se to asi moc nelíbilo, protože vyskakovala a štěkala čím dál víc…. Ale za chvíli ji to přešlo a už jsme si to vedle sebe štrádovali k vodě. A protože s námi byla tentokrát i dvojčata, byla to velká sranda!

 

 

18.6.2016

Páníčkové se zase někam chystají. A jelikož otevírají i kufr auta, pojedu taky! Honem honem se usadit, ať už jsme na místě. Jsem zvědavá, kam pojedeme tentokrát.

Tentokrát to nebylo vůbec daleko, nějakých 15km. Rychle z auta ven a všechno to tady oňufat, protože to tady ještě neznám. Jsme u lesa a je cítit voda! To se mi začíná líbit J! Tak šup šup, neloudáme se!

Vůně vody je stále blíž a blíž, vypadá to na něco většího!

Jéé! Tolik vody! A kačenky! Ty budou dnes moje. Hmm, tudy to nepůjde. Páníčci jdou kolem břehu dál. Asi ví, co dělají, jdu za nimi….

Vypadá to, že jsme na místě. Malinká pláž z kamínků, jako vstup do vody téměř ideální. Jen ty kačeny jsou teď téměř na druhém břehu. Už jen najít to nejlepší místo pro vstup do vody a jdu na ně… No jo, ale tady už nedosáhnu! Co s tím? Nějak se k těm kačenám dostat musím…. No nic, zkusím, co to udělá a vydám se do míst, kde nedosáhnu…. Kopu packama, připadám si trochu jako potápějící se Titanic, kdy plaval na hladině jako zátka…. Aha, ono bude lepší se do vody trošku položit… A je to! Já plavu J! A teď honem za tím hejnem….

To je balada! Voda je osvěžující, přece jen se začíná oteplovat. Jen ty kačeny nechápou, že by na mě měly počkat, vůbec nechápu, kam se ženou. Snad si nemyslí, že za nimi poplavu až na druhou stranu?

„FeeBee! Ke mně!“

Aha, páníčkové začínají panikařit. Copak neví, že to zvládnu? Že mám ještě hromadu sil?

„FeeBee! Pojď už zpátky!“

A nedají si říct a nedají… No tak jo, otočím se a poplavu zpátky… Otočení zvládám levou zadní… A jejej, opravdu jsem uplavala pěkný kus. Páníčkovi je už asi taky horko, protože si sundal ty barevné vrstvy, co ti velcí nosí…. Koukají na mě, jako bych se měla utopit….

Už se blížím, nebojte se…. Umím přece plavat, no ni?

Ups! Kam páníček zmizel? Najednou se pohnul a byl pryč. A ejhle, on je taky ve vodě! A kření se na mě, jako by mě měsíc neviděl. Plave směrem ke mně. Nadšení mu srší z očí smiley.

Plaveme si pěkně vedle sebe, užíváme si to.

 

Mám za sebou první plavání! Začátek byl poněkud vachrlatý, ale myslím, že jsem to nakonec zvládla na výbornou! A bylo to super, plavala jsem ještě 2x, pak už jsme jeli domů. Do auta se mi teda moc nechtělo, venku bylo líp. Ale nakonec jsem si teda řekla, že můžeme jet, stejně jsem měla hlad…. Jen co jsme se vrátili, něco jsem zdlábla a zalehla….

Pro ilustraci mrkněte do Fotogalerie wink.

 

 

8.4.2018_Výstava v Ostravě

Tento datum byl pro mne velice důležitý. Byl to první krok k mé dospělosti….

 

Tady dnes vládne nějaká nervozita… Teda já jsem jako v pohodě, ale páníčkové asi něco prožívají. Snad je to „něco“ příjemné. Podivné je, že jsou všichni na nohou už tak brzy ráno. Jindy je musí člověk vyštěkávat z postele a dnes ještě nevyšlo pomalu sluníčko a tady už se pobíhá…

Jéé, balíme i tašky? Že bychom někam jeli? To by bylo super! Každý náš výlet je bezvadný. Teda až na ty v té studené bílé místnosti se všemi těmi doktory. Ale zase tam pes pozná spoustu nových většinou čtyřnohých kamarádů.

Včera jsem dostala koupel i s pěnou, takže to bude dnes asi něco velkého. I nový obojek s vodítkem mám.

„Ale tak pojďte už, vám to taky trvá!“

Kufr se otevírá, naskakuju a frčíme! Jen aby to byl příjemný výlet. Ty já moc ráda😊.

Cesta byla nakonec docela dlouhá, ale skoro celou jsem ji prospala. Spánku není nikdy dost😊. Ale nakonec jsem se dočkala. Auto zastavuje, jsme na místě….

 

Tady jsem ještě nebyla, bude náročné to všechno oňufat. A kolik dalších pejsků je tady!!! Jeden vedle druhého.

„Půjdeme si s nimi hrát? Prosíííím!“

„Fibišku, teď si nemůžeme hrát,“ říká panička. Tak třeba za chvíli.

Lidí je tu teda taky hodně, snad víc než pejsků. To bude nějaká velká akce. Ještě že tady mám celou svoji smečku. Ale bude náročné je v tomto frmolu uhlídat. Čeká mě náročný den.

„Už mě nečešte, vždyť ze mě všechny chlupy vyčešete… Vás to ale musí bavit. Tak jo, já teda vydržím, no.“

„Ty mi někoho připomínáš… I tebe jsem už někdy viděla….“

„FeeBee, to je tvoje mamča Doriska s bráškou Endym…“

 

Doris, Endy…. Ta jména jsem kdysi dávno slyšela…. Ale kde? I tu jejich paničku odněkud znám…

 

„Pojď FeeBee, jdeme.“

„Kam?“

Co je to za pána? Proč mi panička dává ruce do tlamy? Zase ukázat zuby? Pořád nějaké formality…

A běžíme… a už neběžíme… To teda nebyl dlouhý běh, to s pánem, co je teprve makačka, když jdeme běhat. Tady to malé kolečko je téměř nic…

 

A tímto jsem za sebou měla svoji první výstavu. A snad i poslední. Moc mě to teda nebere. Pořád se na něco čeká… Ale asi to musí být 😊.

 

 

11.-13.5.2018_Bonitace

… a druhý krok k tomu, abych se ze štěněte stala velkou slečnou…. Rok se s rokem sešel a opět jsme jeli za čtyřnohými kamarády.

 

„Ahooj, ahooj,…!“ Ale je to dřina všechny a všechno oňufat, pozdravit, vyměnit si informace. Ale je to super! Už jsem se sem těšila. Opět jsme se všemi našimi kamarády pohromadě. Protože jsem tušila, kam jedeme (podle toho množství věcí a podle toho, že byli páníčci celé ráno doma), byla jsem celou cestu hodná. Teda ne, že bych někdy při cestování nebyla. Když se někam jede, jsem nadšená. Je to známka toho, že se bude něco dít😊. Škoda jen, že je to tak daleko, určitě bychom jezdili častěji.

 

„Kluci, pojďte se projít, musíme se podívat, jestli se tu něco náhodou nezměnilo!“ Holt to musím zkontrolovat, co kdyby náhodou zrušili od loňského roku třeba bazén. No to by byla katastrofa!

„Voda, voděnka!“ Nezrušili bazén, super! Tak a honem ji vyzkoušet…

 

Večer po příjezdu byl odpočinkový. Jelikož mužské pokolení sledovalo hokej, debatovala jsem s paničkou před hospůdkou. Hromadu informací jsme zjistily. A mám novou kámošku, Rossie.

 

Druhý den už byl plný zážitků. Po ranním schůzování, kterého se panička musela účastnit, jsme měli Psolympiádu. Honzík byl celý natěšený!

„Už budeme na řadě? Já chci taky piškotky!“

„Fee Bee, sedni!“ Hmm, to bych mohla.

„Fee Bee, HOP!“ Jéé, piškotky letí! Jeden, druhý, třetí,…. Čtvrtý a pátý se mi teda nepodařilo chytit, ale na začátek snad dobré.

Už je konec? Nene, jdeme na druhou pozici… Jéé, celá miska plná piškotků, ty budou!

„Paní, kam je neseš? Honzi, pusť mě, než to paní odnese pryč!“

Paní, jestli si myslíš, že je přede mnou schováš, tak to se pleteš! A taky že jo, našla jsem je a do jednoho spořádala!

„Fee Bee, ke mně!“ Honzík zase volá. Ale jo, proč ne. Výzva jménem „Sněz všechny piškotky“ splněna, tak se můžu vrátit.

A další úkol. Jdeme na druhou stranu arény. Honzík mě nechává u nějakého podivného pána a vrací se zpět, ale snad to bude v pořádku. Sednu a uvidím, co bude. Ale jsem ve střehu!

„Fee Bee, ke mně!“ Honzík volá, musím za ním. Ale co to! Hlas by odpovídal, ale ta hlava je nějaká jiná, taková červená a veliká…. Ale jdu za hlasem svého srdce. A je to Honzík! Já teda nevím, proč mu dávají takovou věc na hlavu? Jak se v tom má pak jeden pes vyznat? To jsou mi zkoušky…

Stanoviště č. 4, to bude asi náročnější, jak se na to tak dívám. Ta tyčka uprostřed se mi moc nelíbí…

„Fee Bee, běž!“

No já bych i šla, ale kam? Kudy? Proč máváš tou rukou k té tyčce? Jojo, myslím, že bude lepší, když půjdeme blíž… No, řekla bych že ještě blíž….

„Fee Bee, tady, pojď!“ Proč mi ten piškotek schováváš za tu tyčku? Dej mi ho… Nebudu se zvedat, neblázni… Ale teda dobře, když jinak nedáš…

„Joo! Zvládla jsi to!“ Jo ty jsi chtěl, abych šla okolo té tyčky? Stačí přece říct 😉.

 

Tak a poslední úkol.

„Fee Bee, lehni!“ No konečně pořádný úkol! Velice ráda si lehnu…. Jé, co to je? Proč my to dáváš na hlavu? To se teď jako nosí? „Honzi, kam jdeš? Proč lezeš do toho pytle?“ No nic, poležím a třeba se začne něco dít. Tak to bylo jen na fotečku? Mohli jste říct, upravila bych se.

Nakonec jsme tedy nevyhráli, ale z možných 25ti bodů jsme měli 16. Já myslím, že to je docela úspěch😊.

Poslední den byl vůbec nejzajímavější. To bylo to hlavní, proč jsme sem jeli. Musela jsem uspět. Nervozita byla cítit na každém rohu. Hlavně u paničky…. A pak mám být v klidu i já…

Panička teď odevzdává nějaká lejstra. A do řady. Trvá to nějak dlouho, už mě to čekání moc nebaví. Navíc je horko… Aspoň se můžu občas schovat do křoví.

Vypadá to, že půjdeme do té budovy. Asi nic nebezpečného nehrozí. Jen musím vylézt na váhu, pak mě paní změří a bude hotovo. To zvládnu. Vždyť mám celou svou smečku u sebe!

No prosím, napoprvé, jako Pája (to je prý z nějakého večerníčku, ale neustále to doma slyším. Kolikrát si říkám, jestli to není nějaký příkaz, ale zatím to tak nevypadá 😊).

 

To je nuda! Pořád na něco čekáme. Ze začátku mě to bavilo pozorovat, ale bylo to pořád dokola. A v tom horku teda nic moc, to vám říkám.

„Fee Bee, pojď, jdeme!“ Konečně se něco děje? Hurá…. My jdeme za tou kamarádkou? Proč je uvázaná u plotu? Kde má páníčka? Tak za ní nejdeme, jen kolem ní. Otočka a zpět… To bylo všechno? Pojďme si zase lehnout…

Panička začíná být nervózní až moc na můj vkus. To asi nebude dobré. Radši lehnu a ani se nehnu….

„Fee Bee, pojď, jdeme!“

„Nejdu nikam, nějak se mi to nezdá…“ Fakt chcete abych šla? No tak teda jo, ale kousek!

„Kam jdeš, paničko? To mě tady necháš přivázanou? Haló!“ Nikdy mě tak nenechali, to je podezřelé. Panička se schovala, zbytek smečky taky nikde.

„Kde jste?“

Nezbývá mi než si sednout a vyčkat, to bude dobré. Hle, Iriska jde za mnou i s paničkou!

„Iris, kam jdete? Tady jsem přece!“ A jsou pryč. Ale panička se objevila a konečně jde za mnou.

„Hodná holka, Fee Bee. Ještě chvilku vydrž, to zvládneme!“ Tobě se to řekne, paničko, ale vím já, co mě čeká?

Já si na to radši sednu…. To asi není úplně dobře, panička se tváří poněkud nešťastně. Když já ale nějak nevím. Poslechnout nebo zůstat sedět a zabránit tak nějaké katastrofě?

Proč se kolem hemží tolik lidí? „Pozor, já jsem tady! Ne, že mě zašlápnete!“

 

Bylo to náročné, ale dopadlo to dobře. Musela jsem ukázat, že se nebojím a že nejsem agresivní. Kdyby mi to řekli hned na začátku, bylo by to v klidu. Ale takto jsme s paničkou byly jedna nervóznější jak druhá….

Pak následovalo ještě jedno kolečko. V prvním jsem musela chodit, tady zase stát. To se ti dvounozí nemůžou domluvit, co vlastně potřebují😊? Jak se v tom má pak pes vyznat😊?

Ale podle pochval jsem uspěla a stala se velkou slečnou. Paní chvíli povídala něco o nějakém ženichovi, tak nevím, jestli se nemám opět začít bát…

A hurá domů!

 

26.5.2018

Dnešek byl ve znamení výletů. Hned ráno, co jsem páničky vytáhla z postele štěkáním pod oknem, jsme vyrazili do města. To je vždycky nejnáročnější, tolik informací a vzkazů co se tam najde!

Vyskočit z auta, čenich k zemi a jde se na to. Musím to všechno stihnout, celý den na to asi mít nebudu. Těch lidí, co je okolo!

„Ahoj paní! Jak můžu pomoci? Ty hledáš ženicha? Tak to asi nepůjde, protože já taky! Nemáš jednoho doma😊?“

„Počkat, tady se musím vyčurat, tady je to ideální! Ne? Tak dobře, až jinde.“

Panička měla pravdu, tady pod stromem je to lepší😊.

Proč na mě všichni tak koukají? Copak nikdy neviděli psa? Nebo že by neviděli TAKOVÉHO psa? Vy naděláte😊.

 

Když jsme se vraceli zpět, vrhla se na mě další paní. A když říkám vrhla, tak myslím, že vrhla. Až jsem se skoro lekla, že mě samou lásko sní. Ale asi jsme pro ni byla velké sousto. Nechala mě páníčkům.

Co to je toto? Kolo? Na tom lidi jezdí? To bych mohla zkusit.

„Au, to je divné zařízení.“  Praštilo mě to do hlavy. To asi doma nechci. Ale tomu pánovi se to očividně líbí. Sednul na to a v momentě byl pryč.

„Jéé, zmrzka. Dáš mi líznout? Mňam, jahodová… tu já můžu.“ S páníčkem jsem se podělila, aby mu to nebylo líto. Jen panička si koupila čokoládovou, ale tu já nemůžu. Prý ji to hned nenapadlo, ale jen aby, jestli si ji ona nechtěla nechat pro sebe😊.

Konečně jsme ve stínu, na chvíli si dáchneme.

Blíží se ke mně nějaká vyděšená paní, ale nese vodu.

„Děkuji! A neboj, já tě nesním. Lidi nejím😉“.

 

Chvíli jsme poseděli, povykládali si s hosty u vedlejšího stolu, oblízla jsem spoustu dětí, které si mě chtěli pohladit, i dospělí se občas přidali a jeli jsme domů.

Navečer byla ještě koupačka v mé oblíbené přehradě. Nikde nikdo, jen já a kačenky :D. Ale nebojte se, vše ve vší počestnosti. Já i kačky jsme to přežili 😉.

 

TOPlist